Chybíš mi..
Chybíš mi… pár písmenek co sama o sobě nic neznamenají, a přesto…když se dají dohromady, srdce se ozve propukající bolestí. Kolikrát jsem se o něco snažil, i když jsem věděl, že to stejně nikdy nebude takové jaké bych chtěl. Už tolikrát jsem narazil na překážky, a i když s obtížemi ,ale přesto jsem je zdolával.. jenže teď se cítím.. prázdný.. ze zrcadla na mě kouká člověk, kterého nedokážu poznat. Jsem sám sobě cizí, kdo je ten kluk? Koukám na sebe, a říkám si, jak jsi mě někdy mohla mít ráda.. teda.. jestli jsi mě vlastně měla někdy ráda.. víš, bylo mi s tebou krásně.. Tvé polibky, tvá objetí.. Tvá slova.. ale co se to děje teď.. jsme stále spolu, ale přesto jsme od sebe vzdáleni.. mezi námi leží celý oceán nevyřčených pocitů.. slova se zadrhla někde v meziprostoru.. Hledíme si do očí, jako dva cizí lidé co se milují.. milují? já Tebe miluji.. žádný člověk není bez chyb, a proto by se lidé měli naučit žít jak se svými, tak i s chybami ostatních.. já vím jaké máš chyby, vím že mě strašně bolí Tvé chování.. vím, že jakmile se něco stane, přijdou další lidé a budou mi to vyčítat, lidé kteří stojí při Tobě, i když jsou to moji blízcí.. nechápeš má slova? Já taky ne, nedokážu je pochopit a ani nechci.. poznal jsem, že někdy je lepší nesnažit se něco pochopit.. někdy je lepší mlčení.. nechci Tě ztratit.. ze své lásky postavím most přes tu řeku co mezi námi stojí, holýma rukama budu každý den od rána do večera, cihlu po cihle stavět náš most života.. chceš? Prosím, řekni něco.. otevři ústa, i když Tě neuslyším, protože nám v tom brání, naučím se odezírat.. Otevři své oči, a já se do nich ponořím a budu hledat odpověď na své otázky.. Otevři mi své srdce a všechno bude jako dřív.. Miluji Tě.. Otevři dlaně, a ukaž mi mou cestu...